Voňavý hluboký les po ránu, kolem jen zpěv ptáků, slunce svítí, a já se procházím, zhluboka dýchám, kochám se, svírám v kapse zavírací nůž, v druhé ruce kovovou termosku, trochu mi buší srdce a hlavou se mi honí: "Když bude nejhůř, majznu ho termoskou do čenichu a bude."
A to "ho" reprezentuje v tu chvíli jakékoli přítomné nebezpečí - od medvěda, přes pumu po lidského otravu. A cítím se úplně spokojená a šťastná, byť ostražitá.
Přirozený vývoj na cestě Kanadou, ocitnout se v lese a s nožem v kapse číhat, kde zahlídnu pumu nebo medvěda, a co s tím uděláme. Takové automatické přizpůsobení se realitě divočejších lesů, vod a strání. Jinak bych nemohla nic a nikam, krom procházky po městě nebo městské pláži. A znáte to - jednou ustoupíte, a už ustupujete pořád! To by nešlo.
Vycházka dopadla úplně mírumilovně - viděla jsem datla, kolibříka a další spoustu ptáků, nádherné výhledy na moře, vysoké cedrové lesy a rozkvetlé jarní louky, a krom toho už jen lidi a psy. Ale to zajetí mírně dobrodružnými pocity byl sám o sobě parádní zážitek, který úplně stačil. :)
Den předtím jsem zas místo drsného zálesáka byla za mořského vlka a vyrazila na oceán pozorovat kosatky. Nahoře blankyt, voda úplné zrcadlo, slunce pálilo jak šílený, ideální výprava. Rozkaz ale zněl: "hlavně nám ty velryby nepoblij"! Těžký úkol pro suchozemce mého typu, ale nadrogovala jsem se Gravolem a všechno klaplo: půlhodinka s kosatkami po levoboku, a potom taky tuleni, lachtani, mořští ptáci a rypouši. Jedno z mých nejúžasnějších safari!
Výlet do Kanady byl celý úžasný. Zrodil se v nejtužších lednových mrazech, abych zahnala trudomyslnost. Konstruktivní řešení zimní krize: buď výlet a spokojenost nebo nuda a pruda. A kam blíž vyrazíte z Chicaga, než do British Columbia za kamarádkou, kterou jste neviděli 10 let. To dává logiku. Měla jsem ji na mušce už dlouho, Kanadu. Tohle byl jen malý kousek, ale alespoň na představu o tom, jak je nádherná příroda na americkém severozápadu, to úplně stačilo. Doteď jsem to znala jen z americké strany, tak teď přibyla i ta kanadská.
A nešlo jen o křišťálově čisté esmaraldové řeky, hluboké cedrové lesy, nádherně divoké písčité pláže a spoustu zvěře a ptáků.
Stejný pocit štěstí jsem měla i z toho, že jsem někde, kde mám být, kde mi je příjemně, kde můžu začít den skvělou pomalou snídaní s hudbou, pokračovat cvičením na prosluněné terase, pak si namazat chleba a vyrazit na výlet, celý den se v klidu kochat krásami všeho druhu, při návratu se těšit na příjemné povídání u večeře s přáteli, a zakončit den zachumlaná do peřin na pevné posteli s výbornou matrací! Nic nad tím už není.
(Po 9 měsících na nafukovací matraci ve spacáku, se na žebříčku radostí dostává postel opravdu vysoko, to mi věřte.)
Nezbývá, než pokorně poděkovat, že mi to život dopřál a těšit se, co přinese dál.
Comments