top of page
Vyhledat
  • Obrázek autorastefounka

O Rukopisech, Studené válce, nataženém svalu a robotech

Aktualizováno: 30. 3. 2019

Illinoiáda - kapitola pátá: jeden trochu pestřejší týden našeho života na americkém Midwestu

Někde se přehodilo něco mezi nebem a zemí a stojaté champaignské vody se k mé nekonečné radosti malinko rozvířily. Má tedy cenu se zmínit, aniž bychom se vystavili nebezpečí repetice všedního kolečka "snídaně - odvoz do školy - domácí práce - nákup - vyzvedávání - vaření - úkoly - čtení/ čučení - spaní", které jen dává vyniknout pamětihodnějším událostem: knihovna, ochotnické divadlo, bruslení, kino, návštěva u doktora a školní výlet.


Pátek: jsme si vyšly na procházku a kávu v místní knihovně s Táňou, která umí i česky, kdysi žila v Praze, má syna ve stejné škole, kam chodí Kvido, a bydlí tu už hodně dlouho, takže témat k dlouhému hovoru spousta. Vyplynula z něj pozvánka na setkání místní rusko/slovanské komunity na následující den a příslib vzrušujících (definice tohoto slova je vysoce subjektivní) kontaktů z místní katedry slovanských studií.


Sobota: Dopoledne sežrala "česká škola" a vaření. Odpoledne jsme si ověnčili účastí na onom ruském ochotnickém divadle. S Valerií z katedry slovanských jazyků UI jsme si pak (česky!) domluvily společnou večeři a probíraly RKZ (falešné obrozenecké rukopisy), které do angličtiny čerstvě přeložil její manžel David Cooper. Došla jsem k závěru, že svět je mrňavý a všude potkáte nadšence do nejrůznějších nemožností. Tak proč ne i do českého národního obrození. :) Jsem natěšena, že se na pozadí delikatesního knedla, zela, vepřa, nevyhneme zapálené akademické debatě o tom, jak je/není novodobá československá kulturní identita postavená na fake news v podobě RKZ. Mám odhodlání se dokopat i k troše toho samostudia, aby to nebyla úplná bohemistická ostuda, to bych nechtěla obrozeneckým velikánům ani své alma mater udělat.


Ruské ochotnické divadlo. Nerozuměla jsem skoro ani slovu, ale bylo to milý. :)

Neděle: Všednost je součástí všech našich životů, dopoledne tedy opět homeschooling a oběd, odpoledne zpříjemněno bruslením na zimáku. Vedlejší účinek: seznámení s maminkou Kvidova spolužáka Robertou z Brazilie. Následek: pozvání do brazilské komunity a společníci pro rodinné víkendové akce. Yummy! :)


Pondělí: hlavní událostí je odpolední návštěva kina. Pečlivě naplánovaná už od neděle, aby do půl páté byli všichni tam, kde mají být (doma), navařeno a vše hotovo a já se mohla v klidu vypařit. Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem byla v kině sama a úplně první! :) To mluví za vše, přátelé. Kulturní vyhladovění na hranici smrti. Dávali polský film Cold War, doporučený mi v sobotu intelektuálními slovanofilními kruhy, a byl to moc hezký zážitek. V Art kině nás v pondělí v 17.00 (venku za okny 12stupňový mráz) bylo víc než 10 - to jsem vnímala jako mimořádně vysokou návštěvnost. Byla mi kosa (mám z toho doteď rýmu), ale kdyby pořádně zatopili, tak by protopili víc, než od nás vybrali, tak se to dalo pochopit. Sál byl velký. Film taky. Na chvilku mě přenesl domů, a když jsem vyšla z kina na ulici, pár vteřin mi trvalo se probrat do reality typického amerického Midwestu.


Dlouho to vypadalo, že budeme tři osamělí diváci, každý ve svém rohu sálu, jak to má být. :))

Úterý: typické kolečko školy, nákupu, atd. Po škole: play-date s našimi oblíbenými kamarádkami - the Krows girls. Holčičky jsou nejvěrnější kámošky našich dětí a jejich babička zas moje. :) Vedeme spolu debaty na všechny možný témata od politiky, přes počasí, jídlo až po chlapy, a je to vždycky zajímavý. Skrz ni pronikám do oblastní americké i lidské mysli dříve nepoznaných (je to republikánka, veganka, inženýrka a samostatná nezávislá ženská, takže ve většině můj opak i inspirace) a náramně si přitom spolu rozumíme. :))


Středa: Další úplně obyčejný den. Dopoledne dohánění všeho možného do práce i do života, papírování, psaní emailů v marné snaze cokoli přes ně vyřídit, vaření, taxi služba, úkoly, večeře, atd.


Čtvrtek: Absolvuji první návštěvu u lékaře, jelikož mě již pár týdnů trápí záhada bolavých útrob. Čekárna stejná jako u nás: malá, plná nedobře vypadajících nešťastníků. Nesmírně důležitě na clipboardu vyplňuji formuláře, nic mě nerozhodí - mám to nakoukané z filmů a seriálů, a po jejich vzoru se také na chvíli hluboce zamyslím, koho napsat jako kontaktní osobu blízkou. Narozdíl od seriálů se to ale neukazuje jako mezní životní moment, odnesl to opět Honza. :)) Kdokoli jiný, by to měl dost z ruky, člověk musí být praktický. :)) Formuláře krásný a dlouhý, ale dle očekávání si s pojišťěním stejně můžu trhnout nohou a musím platit na dřevo.

A jako vždycky, když se odhodlám obrátit na lékařské konzilium, i tentokrát to končí debaklem provinilého simulanta, co okradl opravdu nemocné lidi o vzácný čas a pozornost přítomného personálu, a nebyl přitom schopen popsat jediný typický symptom, zato samé netypické. Kromě pocitu notorického selhání na rovině pacienta si odnáším i odborné zjištění, že působím zcela zdravě, a k tomu ještě dobře míněné doporučení, ať slupnu pár Ibuprofenů, protože ať je to cokoli, je tu šance, že to díky tomu brzy přejde. Jenže moje averze k tomuhle léku je silnější než všechny nemoci světa, takže ještě než dojedu domů, zapojím samoléčitelské síly, přichýlím se k teorii "moc cvičila" (natažený sval), namatlám na sebe všemocnou tygří mast a odškrtávám problém jako vyřešený.


Pátek: Celý den dělám "chaperon", nebo-li dozor dětí na Dni otevřených dveří na místní univerzitě s Kvidovými spolužáky. Všude spousta lidí a moc zajímavých výstavek - od robotích soubojů a soutěží, přes biomechanické zázraky, po ochočenou chobotnici. Kampus je tu opravdu obří a plný úžasných laboratoří a zajímavé vědy. Všechny děti dovlečeme společnými silami zdravé a unavené zpět, poněkud rušný týden je tedy úspěšně završen.



6 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
Post: Blog2_Post
bottom of page