Illinoiáda - kapitola pátá: jeden trochu pestřejší týden našeho života na americkém Midwestu
Někde se přehodilo něco mezi nebem a zemí a stojaté champaignské vody se k mé nekonečné radosti malinko rozvířily. Má tedy cenu se zmínit, aniž bychom se vystavili nebezpečí repetice všedního kolečka "snídaně - odvoz do školy - domácí práce - nákup - vyzvedávání - vaření - úkoly - čtení/ čučení - spaní", které jen dává vyniknout pamětihodnějším událostem: knihovna, ochotnické divadlo, bruslení, kino, návštěva u doktora a školní výlet.
Pátek: jsme si vyšly na procházku a kávu v místní knihovně s Táňou, která umí i česky, kdysi žila v Praze, má syna ve stejné škole, kam chodí Kvido, a bydlí tu už hodně dlouho, takže témat k dlouhému hovoru spousta. Vyplynula z něj pozvánka na setkání místní rusko/slovanské komunity na následující den a příslib vzrušujících (definice tohoto slova je vysoce subjektivní) kontaktů z místní katedry slovanských studií.
Sobota: Dopoledne sežrala "česká škola" a vaření. Odpoledne jsme si ověnčili účastí na onom ruském ochotnickém divadle. S Valerií z katedry slovanských jazyků UI jsme si pak (česky!) domluvily společnou večeři a probíraly RKZ (falešné obrozenecké rukopisy), které do angličtiny čerstvě přeložil její manžel David Cooper. Došla jsem k závěru, že svět je mrňavý a všude potkáte nadšence do nejrůznějších nemožností. Tak proč ne i do českého národního obrození. :) Jsem natěšena, že se na pozadí delikatesního knedla, zela, vepřa, nevyhneme zapálené akademické debatě o tom, jak je/není novodobá československá kulturní identita postavená na fake news v podobě RKZ. Mám odhodlání se dokopat i k troše toho samostudia, aby to nebyla úplná bohemistická ostuda, to bych nechtěla obrozeneckým velikánům ani své alma mater udělat.
Neděle: Všednost je součástí všech našich životů, dopoledne tedy opět homeschooling a oběd, odpoledne zpříjemněno bruslením na zimáku. Vedlejší účinek: seznámení s maminkou Kvidova spolužáka Robertou z Brazilie. Následek: pozvání do brazilské komunity a společníci pro rodinné víkendové akce. Yummy! :)
Pondělí: hlavní událostí je odpolední návštěva kina. Pečlivě naplánovaná už od neděle, aby do půl páté byli všichni tam, kde mají být (doma), navařeno a vše hotovo a já se mohla v klidu vypařit. Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem byla v kině sama a úplně první! :) To mluví za vše, přátelé. Kulturní vyhladovění na hranici smrti. Dávali polský film Cold War, doporučený mi v sobotu intelektuálními slovanofilními kruhy, a byl to moc hezký zážitek. V Art kině nás v pondělí v 17.00 (venku za okny 12stupňový mráz) bylo víc než 10 - to jsem vnímala jako mimořádně vysokou návštěvnost. Byla mi kosa (mám z toho doteď rýmu), ale kdyby pořádně zatopili, tak by protopili víc, než od nás vybrali, tak se to dalo pochopit. Sál byl velký. Film taky. Na chvilku mě přenesl domů, a když jsem vyšla z kina na ulici, pár vteřin mi trvalo se probrat do reality typického amerického Midwestu.
Úterý: typické kolečko školy, nákupu, atd. Po škole: play-date s našimi oblíbenými kamarádkami - the Krows girls. Holčičky jsou nejvěrnější kámošky našich dětí a jejich babička zas moje. :) Vedeme spolu debaty na všechny možný témata od politiky, přes počasí, jídlo až po chlapy, a je to vždycky zajímavý. Skrz ni pronikám do oblastní americké i lidské mysli dříve nepoznaných (je to republikánka, veganka, inženýrka a samostatná nezávislá ženská, takže ve většině můj opak i inspirace) a náramně si přitom spolu rozumíme. :))
Středa: Další úplně obyčejný den. Dopoledne dohánění všeho možného do práce i do života, papírování, psaní emailů v marné snaze cokoli přes ně vyřídit, vaření, taxi služba, úkoly, večeře, atd.
Čtvrtek: Absolvuji první návštěvu u lékaře, jelikož mě již pár týdnů trápí záhada bolavých útrob. Čekárna stejná jako u nás: malá, plná nedobře vypadajících nešťastníků. Nesmírně důležitě na clipboardu vyplňuji formuláře, nic mě nerozhodí - mám to nakoukané z filmů a seriálů, a po jejich vzoru se také na chvíli hluboce zamyslím, koho napsat jako kontaktní osobu blízkou. Narozdíl od seriálů se to ale neukazuje jako mezní životní moment, odnesl to opět Honza. :)) Kdokoli jiný, by to měl dost z ruky, člověk musí být praktický. :)) Formuláře krásný a dlouhý, ale dle očekávání si s pojišťěním stejně můžu trhnout nohou a musím platit na dřevo.
A jako vždycky, když se odhodlám obrátit na lékařské konzilium, i tentokrát to končí debaklem provinilého simulanta, co okradl opravdu nemocné lidi o vzácný čas a pozornost přítomného personálu, a nebyl přitom schopen popsat jediný typický symptom, zato samé netypické. Kromě pocitu notorického selhání na rovině pacienta si odnáším i odborné zjištění, že působím zcela zdravě, a k tomu ještě dobře míněné doporučení, ať slupnu pár Ibuprofenů, protože ať je to cokoli, je tu šance, že to díky tomu brzy přejde. Jenže moje averze k tomuhle léku je silnější než všechny nemoci světa, takže ještě než dojedu domů, zapojím samoléčitelské síly, přichýlím se k teorii "moc cvičila" (natažený sval), namatlám na sebe všemocnou tygří mast a odškrtávám problém jako vyřešený.
Pátek: Celý den dělám "chaperon", nebo-li dozor dětí na Dni otevřených dveří na místní univerzitě s Kvidovými spolužáky. Všude spousta lidí a moc zajímavých výstavek - od robotích soubojů a soutěží, přes biomechanické zázraky, po ochočenou chobotnici. Kampus je tu opravdu obří a plný úžasných laboratoří a zajímavé vědy. Všechny děti dovlečeme společnými silami zdravé a unavené zpět, poněkud rušný týden je tedy úspěšně završen.
Comments